Quoniam probasti nos, Deus; igne nos examinasti, sicut examinatur argentum.

„Kateřina Fieschi začala hovořit o očistci jen kvůli tomu, aby vysvětlila, co v ní již na této zemi láska Boží působí a jak ji v duši, v srdci a na těle zakouší. Jako by jí Bůh udělil schopnost již zde prožít, i když jen v omezené podobě, neúprosnou logiku očistce. Člověk je stvořený pro nebe a nosí proto v srdci neodolatelný „pud štěstí“ („pud blaženosti“). Navíc „ráj nemá žádné dveře: kdo vstoupit chce, udělat to může, neboť Bůh je naprostým milosrdenstvím, proto neustále vyčkává s otevřenou náručí, aby nás přijal do své slávy.“ Bohužel člověka velmi brzdí „nános rzi spáchaných hříchů“ a brání mu v tom, aby po smrti dosáhl vytoužené vlasti. V důsledku toho se však duše nachází ve velmi svízelné situaci: z jedné strany cítí, že je celá stvořena výlučně pro nekonečnou lásku, která ji k sobě mocně přitahuje, na druhou stranu ona sama by dala přenost tisícerému peklu, než aby se před Bohem objevila s jakoukoliv poskvrnou ne-lásky. Duše tak zakouší „láskyplný oheň“: na jednu stranu „neexistuje štěstí srovnatelné se štěstím duše v očistci vyjma onoho, které prožívají svatí v ráji“ a jde o „rajské štěstí“, které tíhne k tomu, aby čím dál tím víc vzrůstalo; na druhou stranu „pociťuje tak krutou bolest a tak strašlivý oheň, že je lze přirovnat pouze k oněm pekelným.“ „Muka jsou pekelná, ale duše je přijímá jako projev milosrdenství, protože bolesti nic neznamenají ve srovnání s oním nánosem rzi, který znemožňuje lásku.“ Potvrzuje se tak paradox: čím více se duše očišťuje, tím více roste nikoli láska, nýbrž utrpení: „s tím, jak krok za krokem vidí blíže svůj poslední cíl, stává se soužení čím dál větším a nelítostnějším.“ Duše navíc v očistci nedokáže na nic myslet, nic chtít ani se v ničem rozptýlit; není schopná dokonce ani prodlévat v myšlenkách u své situace a u délky svého trestu: soustředí se zcela na lásku, která ji spaluje a očišťuje. Je přibita k lásce: „šťastná, že žije v bolesti i radosti podle Božího plánu.“ Toto bylo nejvlastnější povolání, které nebesa Kateřině určila: prožívat na zemi právě tuto podobu lásky, kterou jí Bůh ukázal, když jí zjevil tajemství očistce. „Čistá láska“ nazvala své poslání sama světice: láska bez jakéhokoliv nánosu, láska neúprosná“ 

(A.-M. SICARI, Santa Caterina di Genova, ne L´ottavo libro dei Ritratti di Santi, Jaca Book, Milano 2005, s. 46-47).